Na našem webu používáme cookies.
Některé z nich jsou k fungování stránek nezbytné, ale o těch ostatních můžete rozhodnout sami.
Na Youtube je krásná TED přednáška, která se jmenuje Gratitude. Je složená z krátké přednášky a emocionálního klipu o vděčnosti. https://www.youtube.com/watch?v=gXDMoiEkyuQ . Já osobně mám tohle video moc rád. Pouštím si ho pravidelně, několikrát do roka, pomáhá mi srovnat si životní priority.
V roce 2017 jsem ho, jako novoroční poselství, posílal na celou firmu. Nějak mi uvízlo v hlavě, že když jsem ho tehdy poslal, nedostal jsem na něj žádnou reakci. Myslel jsem si, že video, které je pro mě tak zásadní, nejspíš nikoho nezaujalo. Pamatuju si, jak jsem tehdy přemýšlel, jestli lidé u nás ve firmě vnímají věci stejně, nebo alespoň podobně jako já. Nebo jestli jsem tu úplný mimoň, který si namlouvá, že to, co je pro něj důležité, je důležité i pro ostatní.
Dnes, v prvním týdnu roku 2021, věřím, že ICE je jiný. Je nás ve firmě dvakrát víc a z té první poloviny se zhruba polovina obměnila. Myslím si, že odborně si držíme podobnou nadprůměrnou úroveň, ale změnilo se to, že jsme, řekl bych, lidsky vyzrálejší. Ti, kteří jsou tu delší dobu, postupně osobnostně vyzráli a ti, kteří nás posílili nově, prošli tak důkladným sítem náboru, onboardingu, že jsem přesvědčený, že “jsou ICE”.
Co to znamená “Být či nebýt ICE?” V roce 2019 jsme hodně pracovali na firemní kultuře. Podrobně jsme popisovali hodnoty, definovali jsme kulturu jako takovou. Pod vedením Petra Skondrojanise jsme měli sérii offsitů s názvem “ICE v krvi”, kde jsme si společně zvědomovali, jací chceme být. Vyšlo nám, že nejvíc v ICE nemáme rádi:
Minulý týden skončil rok 2020. V polovině vánočních přání, které mi přišly, se píše, ať už konečně skončí ten zlý, špatný rok a začne nový, o kterém všichni už dopředu ví, že bude lepší. Stěžování si se ve společnosti za poslední měsíce stalo novou normou. S kýmkoliv náhodným jsem se bavil, téměř vždy se to stočilo ke stížnostem na koronavirus, špatné podmínky pro firmy, do toho špatné počasí, všude bláto a ještě navíc ta neschopná vláda. Pan hrabě Kinský mi mezi svátky, svou češtinou s kouzelným francouzským přízvukem, řekl: “V Čechách žije 10 miliónů špičkových epidemiologů, kteří přesně ví, co se má dělat, a jenom jeden blbec, který tomu nerozumí - ministr zdravotnictví.” Zkrátka:
Všechno je v prdeli. Je mimo jiné i název užasné druhé knihy Marka Mansona. Název knihy je asi více marketingový, než by si kniha zasloužila, protože pro mě osobně je to jedna z nejchytřejších knih, které jsem kdy v životě četl. Zaujala mě zejména kapitola “Bolest je univerzální konstanta”, ze které bych rád použil citace v následujících odstavcích. Zmiňuje zajímavý výzkum, kterého se zúčastnily tisíce lidí. Ptali se jich na jednoduchou otázku:
Jak šťastný se v tomto okamžiku cítíte a co se zrovna děje ve vašem životě? Výsledky výzkumu byly velmi překvapivé (a zároveň i trochu nudné). Lidé vždycky napsali “7”. V krámě nakupujete mléko? Sedum. Fandíte synovi na zápase? Sedum. Diskutujete o velkém kšeftu se zákazníkem? Sedum. Dokonce i když se stalo něco katastrofického, úroveň pocitu štěstí klesla krátkodobě na 2-5, brzy se ale vrátila hádejte na jakou hodnotu? Sedum. A platilo to i naopak. Ležím na pláži na úžasné dovolené. Říkám si, dal bych si Piňa Coladu. Cože?? V baru na pláži nemají Piňa Coladu? Bum - sedum.
Tohle vědce velmi zaujalo. Nikdo není trvale naprosto šťastný, ale nikdo také není naprosto nešťastný. Ať jsou podmínky v podstatě jakékoli, mozek si udržuje konstantní stav “věci jsou celkem v pohodě, ale mohly by být lepší.” Používá tento trik proto, aby nás přiměl k lepším výkonům a tím evoluci našeho druhu.
Jenomže podmínky pro život se v posledních desetiletích dost změnily. Ještě před 70 lety byl život balancování na hraně přežití. Války, hladomory, nemoci. Smrt byla všudypřítomná, utrpení bylo normou. Přiměřená nespokojenost poháněla lidstvo k jeho pokroku a nasměrovala ho až k dnešní době vědy a technologií a v západním světě k všeobecnému blahobytu. Štěstí se stalo komoditou a honba za štěstím se stala hodnotou moderního světa. Mozek ale stále zkouší svou fintu s nespokojeností. Jenomže už nehrozí významné nebezpečí. Tak na co se zaměříme? Vymýtíme ze svého života všechno negativní a začneme tím, že si na to budeme stěžovat.
Jenomže si musíme uvědomit, že problémy jsou konstanta a vyřešení jednoho problému vytvoří problém jiný. “Nemám peníze -> Potřebuju práci -> Mám práci, ale pořád nemám peníze na bydlení -> Hypotéka -> Nezvládám splácet -> Potřebuju lepší práci -> Stavím dům -> Špatně mi udělali obklady -> Jedu na dovolenou -> Nemají Piňa Coladu …
I v ICE máme měření štěstí. Když jsme začali systematicky pracovat na svém osobním a profesním štěstí, zavedli jsme si v rámci osobní týdenní retrospektivy každého z nás hodnocení, jak se daný týden cítíme šťastní od 0 do 10. Hádejte, jaký jsme měli průměr v roce 2018? Sedum. Přesněji řečeno 7,8. A víte jaký jsme měli průměr v roce 2019? Překvapení, nebylo to 7! Bylo to 8,2. A teď to nejzajímavější, v roce 2020, v roce, který si každý přeje, aby skončil, kdy se nám nedařilo a kdy jsme z daleka nedosáhli našich plánů, jsme měli průměr 8,3!
Přemýšlím o parafrázi toho, co říká ve videu Gratitude Louie Schwartzberg v čase 4:50. “Skončil další rok našich životů. Myslíte si, že to byl jen nějaký další rok? Ne, byl to TEN rok. Ten rok, který nám byl dán. Byl nám dán, je to dar. Ten jediný dar, který právě teď, v tuto chvíli máme. A jedinou odpovídající reakcí je vděčnost.”
Pojďme si říct, že problémy jsou konstanta, která tady bude pořád a pojďme s ní počítat. Pojďme řešit i složité problémy s úsměvem. Pojďme se vrátit k práci na osobním štěstí. Pojďme se přestat honit za imaginární desítkou, protože ta desítka už tam dávno je. Jen ji chtít vidět.
Chtěl bych vám do nového roku popřát, ať je pro vás rok 2021 další dar!
Tomáš
